Moudra z knih

Zlaté časy na gymnáziu v Sokolově.

Petrolejové lampy – Jaroslav Havlíček

Do její povahy se vkradl nebezpečný prvek: pohrdání uznanými autoritami, neúcta k mužům.

Duchamor

…že se jí změnila dcera. Změnila se jako všechny škole odrostlé dívky, které vylétly z hnízd a nadýchaly se cizího divokého povětří. Dětství z nich nadobro spadlo, v pohybech a v chování se zračila nebývalá jistota, za vztyčenou hradbou čela se skrývaly jakési vlastní, nepostižitelné myšlenky, vzpomínky na zážitky, s nimiž se nebude sdílet. Později si zvykla, že je matkou dospělé dcery.

Netušil, že se mu bude někdy bratr zdát tak odporný.

To, co uvnitř spatřila, věru nebylo pro chvostné dívenky devatenáctého století. Znala od dětství až příliš dobře život domácích zvířat a drůbeže na Malinově statku. Nemohlo být nejmenších pochybností o tom, že zvířata a lidé, lidé zrovna tak jako zvířata –

Její hruď byla prosba vší tísně, důkaz, že obraz lásky byl utkán jen na povrchu.

Slečinka se pánaboha ani trochu nebojí?

Po zkostnatělých mravů 90. let jako by byl zavál mladý vítr. Cosi se uvolnilo, cosi okřálo.

Stařenky v kostele shledávaly, že ďábel víc a víc svými chlupastými prackami obchvacuje svět. Vždyť takových neslušných písniček, hovorů, tanců jaktěživo předtím nebylo.

Skoro sedm let kvetly tyhle veselé výlety mládeže na obecní louku. Snad to bylo právě oněch sedm let mládí jedné mužské generace? Nebo spíš období určené trpělivostí obecenstva?

[Str. 132/133 nástup nové generace. Změny.]
Ještě maličko, a nastane čas, kdy otcové, kteří lopotně schraňovali po krejcaru, odevzdávají statky, živnosti a obce dětem, které z našetřených kapitálů začnou opatřovat nákladný pokrok.

Štěpka, novopečená manželka, již bylo sotva možno poprávu nazvat ženou, se s těžkými povzdech se pokoušela o spánek, který nepřicházel. Nemohla ovšem tušit, že muž po jejím boku zachovává nehybnou tvář jen s největším sebezapřením a že se mu koutky úst potají škubou zlomyslným a vítězným smíchem.

Snad tento odvážný a statečný bude žena.

Jakési příští zlé věci klíčely a rozrůstaly se v podzemí, ale zůstávaly posud skryty jako zrno pozdě zaseté.

…on však moudře mlčel a nedával na sobě nic znát jako světa zběhlý muž a jako kavalír.

Kdyby byla aspoň na chvíli zapomenuta strašlivá slova: můj, tvůj. Ani neodpovídají skutečnosti.

Cožpak nevíš, že lidé jsou chytřejší než ty?

Na statku je práce věčná. Kdo chce, může si jí nabrat podle chuti.

Radost je silnější, odedávna je silnější než smutek a starosti.

Str. 225 – tyran, a přeci jej lituje. O vině.
…nalezla ve svém ztýraném nitru místo pro soucit k mrzáku…

Rána byla chladná a svěží.

Střechýle. [Rampouchy]

Štěpka důvěřovala, důveřovala opět, čekalo ji tedy zas jedno nepříjemné překvapení.

Rozmazlené dítě také udeříme, zlobí-li příliš.

Ano, to je to, co jí scházelo, ocenění, odůvodnějí jejího místa na světě, byť jen strohé a zdánlivě nesmyslné.

Seznam knih

Svět podle Garpa – John Irving

Matka se zřejmě domnívala, že od té doby, co opustila Wellesleyovku, kopuluje, že by schvátila celý regiment. [její dcera]

Její kolegové odhalili, že se vůči nim cítí nadřazená. To neocení ani ten nejlepší kolega.

…má příliš měkké srdce anebo jí měkne mozek.

A mladší členové akademického sboru, kteří právě prodělali poslední světovou válku prohlašovali, že to dítě je celé nějaké tupě beztvaré jako bomba.

…chápala potřebu chlapců věnovat se bezmyšlenkovitě nějaké opětované fyzické činnnosti.

Na těch aristokratických dětičkách z těchto rodin skutečně jako by bylo něco zvláštního: vlasy jim stále pěkně držely a kůže nepukala.

Sport Garpovi vůbec nepřipadal jako relaxace. Garpovi vůbec nic nepřipadalo jako relaxace. Od samého začátku jako by před sebou viděl nějaký cíl, kterého nutno dosáhnout houževnatým úsilím (‚Spisovatelé nečtou jen pro zábavu,‘ napsal Garp.) Ještě před tím, než Garp věděl, že bude spisovatelem, nebo než věděl, čím vůbec chce být, nedělal zřejmě vůbec nic ‚jen pro zábavu‘

MS: Fišer nedělá nic jen tak.

V jejich zápasnických sálech se necítil ani tak společensky nepatřičně, jako spíš měl dojem, že je tu nechtěný. Zdejší zápasníci ho toužili porazit daleko surověji.

[Pozn.: Radek v Zell am See 17.1.2004: Alice, smát se ti je mnohem nebezpečnější než tě skutečně zranit.]

Garp byl na samotářsky uzavřený život spisovatele připraven daleko líp než většina osmnáctiletých. Začínal už zdánlivě žít ve světě fantazie.

Heleně vyčítal, že mu málo odepisuje, což byla známka, že on jí píše až mnoho.

Nějak mu to zatím uniklo, asi díky vědomí, že tam může dojít kdykoliv.

S fantazií je to obtížnější než s pamětí.

Jen velice vzdělanému připomínala ruské povídky z 19. století, v nichž ústřední postava je nerozhodný váhavec a člověk v praktickém životě naprosto neúnosný, ale podle Garpova názoru dovedl Dostojevskij o takovou trosku vzbudit zájem.

Já potřebuju -vizi-, to mu bylo jasné. Obecný plán věcí, své vlastní vidění věci. Jednou to přijde, opakoval si…

Jen díky své živé paměti zůstávají mrtví věčně naživu; úkolem spisovatele je, aby si všechno představil natolik osobně, že jeho dílo nabyde takové živosti jako naše osobní vzpomínky…

Že si ji chce i -vzít-, protože sex prý člověk prostě potřebuje, ale zabírá mu hrozně moc času, když má stále plánovat, jak se k němu dostat.

Její půvab byl půvab barmanky, což zidná, že byla přitažlivější v noci.

Člověk roste jenom tím, že dojde na konec jednoho a začne něco jiného.

Lidská sexualita dělá z nejvážnějších našich úmyslů frašku.

Zjistil jsem, že se psaním je to takhle: člověk tomu může dát všechny patřičné přísady, věnovat tomu spoustu času i péče, a přesto se výsledek rovná nule.

[RF: lidé uchýlení k zemědělství.]

[Pozn.: Mají prej životnost deset let, psi. B. Fiš.]

Podle mého názoru je v moderních dobách buď všechno morální otázka anebo žádné morální otázky vůbec neexistují. Dnes buď nejsou kompromisy anebo jsou jenom kompromisy. Já se však nedám ničím ovlivňovat a jsem stále na stráži. Nelze přestat.

[309+ Sexuální případ (kap. 13) Jitka]

Dokázala si tak vehnat do očí slzy [způsobit bolesty], takže než dojela domů, nabyla opět pocitu čistoty.

Březen – měsíc zraněné země hojící v blaho.

[kap. 15 jedno brutální znásilnění. Já tě dostanu]

[RF: Ta kniha je hustá. Podruhé bych se smál asi u každého odstavce. Ano, je groteskní a absurdní]

Seznam knih

Komu zvoní hrana – Ernest Hemingway

A taky si nemysli o Anselmovi nic zlého. Je to křesťan. To je v katolických zemích veliká vzácnost.

A kdo ho dokáže pochopit? Já ne, protože to zidná odpustit.

Žádný člověk není ostrov sám pro sebe; každý je kus nějakého kontinentu, část nějaké pevniny; jestliže moře spláchne hroudu, je Evropa menší, jako by to byl statek tvých přátel nebo tvůj: smrtí každého člověka je mne méně, neboť jsem část lidstva. A proto se nikdy nedávej ptát, komu zvoní hrana. Zvoní tobě. [By John Donne]

Seznam knih

Matka – Karel Čapek

Prosím tě, jak se můžeš tak hloupě ptát? [Otec na matku v Bílé nemoci]

Matka: Co vy víte., co je pořádek!
Kornet: Dát věci tam, kde byly.
Petr: Dát věci, tam kde mají být.
Matka: Ba ne. Dát věci tam, kde je jim dobře, ale tomu nerozumíte.

Otec: To víš, drahoušku, jsou už velcí a mají své vlastní zájmy, ne?
Matka: Ale já jsem měla vždycky jen jejich zájmy, rozumíš? Vy všichni, jdete jenom za svými věcmi, za svou ctí, za svým posláním, já nevím, za čím velikým, já tomu ani nerozumím. Ale já, já jsem šla jenom za vámi. Já jsem neměla jiné poslání než vás. Já vím, nebylo to nic velikého: jen se starat a milovat – Ale když jsem vám, pěti lidem, nesla na stůl mísu jídla, bylo to pro mne jako bohoslužba.

Ondra: Jenže u Toniho je to jako hašiš, maminko. Snít s očima dokořán, víš? To je chyba.

Jiří: No, víš, mami – ale nebudeš se na mne zlobit. Mně se totiž něco porouchalo na letadle, víš? To je to ale!
Matka: Jirko, tobě se něco stalo?
Jirka: Nic, mami. Opravdu, ani to vůbec nebolelo. Víš, mně se u letadla ulomilo křídlo – a tak, víš?
Matka: Jiří, ty přede mnou něco tajíš.
Jirka: nesmíš se zlobit maminko, ale já jsem se zabil.
Matka: Ty…ty..
Jirka: prosim tě mami, nerozčiluj se!
Matka: Jirko, ty jsi se mi zabil.

[Úžasné scény s dialogy, o matce. I love KČ]

Toni: Kornele [s hrůzou], jak se mohou lidé tak strašně nenávidět!
Kornel: Tomu ty nemůžeš rozumět, chlapče. Ty ses ještě nenaučil strašně věřit.
Toni: V co věřit?
Kornel: Ve svou pravdu. Nikdy by člověk neudělal za sebe, co udělá za svůj prapor.

Kornel: Odpusť, mami, já myslím na náš národ.
Matka: Jen aby se nic nestalo Petrovi.

Matka: Já už jsme poznala ty vaše veliké mužské povinnosti – ale abych je brala tak vážně jako vy, to nemůže nikdo žádat, Toni. Na to jsem příliš stará. Tisíce let stará, mé dítě.
Toni: …ale nech mluvit ji…vlast, a uvidíš…[vysvětluje svou touhu, své zaměstnání]

Seznam knih

RUR – Karel Čapek

Nic není člověku cizejšího než jeho obraz.

Seznam knih

Rameaův synovec – Denis Diderot

…a toho si zvlášť cením u geniálních lidí. Hodí se jen pro jedno; kromě toho už pro nic. Nevědí co je být občany, otci, matkami, bratry, příbuznými nebo přáteli.

Máme se jim podobat, ale nemáme si přát, aby toto plemeno zobecnělo.

Lidí je třeba; geniálních lidí ne.

Na vezdejší svět přišlo zlo vždycky skrze nějkého geniálního člověka.

Geniální lidé jsou odporní a dítě, které si při narození přináší na čele příznačnou známku tohoto nebezpečného daru přírody, mělo by být zardoušeno nebo vrženo do brlohu pobudů.

Nikdy nebudete šťastný, jestliže vás důvody pro a proti budou trápit stejnou měrou. Bylo by zapotřebí, abyste se rozhodl pro jedno a při tom zůstal.

Nebyl však přesto rozvratným občanem? Protože pohrdal špatným zákonem, nepovzbuzoval snad přesto střeštěnce, aby pohrdali zákony dobrými? [např. Sokrates]

Způsobil utrpení několika bytostem, které tu už nejsou, o něž se skoro vůbec nezajímáme. (…) Je to strom, který způsobil, že uschlo několik stromů stojících v jeho sousedství; který udusil rostliny rostoucí v jeho poli, ale povznesl svůj vrcholek až do oblak! Jeho větve se rozprostřely do dálky; poskytl svůj stín, aby si odpočinuli kolem jeho mohutného kmene, vydal plody, které se obnovují.

On: Jestliže však příroda byla příroda stejně mocná jako moudrá, pročpak je neudělala stejně moudrými jako velkými?
Já: Cožpak nevidíte, že takovým rozumováním zvracíte obecný pořádek a že by na světě nebylo výtečné nic, kdyby bylo výtečné všechno?

Tvé svědomí by vydávalo tobě samému svědectví o tvých přednostech.

Lidská důstojnost. Probudí se pro nic za nic. Jsou totiž jiné dny, kdy by mě to nic nestálo, abych byl jakýmkoliv způsobem podlý; v ty dny bych za grešli políbil malé Husové zadnici.

Je tvrdé být žebrákem, zatímco je tolik zámožných hlupáků, na jejichž útraty je možno žít.

O stercus pretiosum! [lat. Ó, drahocenný výkale!]

Jisté obecné zásady nevím jaké morálky, které mají v ústech všichni, ale kterými se nikdo neřídí.

Samo o sobě to není nic, ale nabývá to na ceně veřejným míněním.

Hlas svědomí je velmi slabý, když kručí v břiše.

Dělal bych, co dělají všichni zbohatlí žebráci; byl bych nejnestadatějším hulvátem, jakého kdy svět viděl.

…malým Katonům, kteří námi opovrhují ze závisti, jejichž skromnost je pláštíkem pro pýchu a jejichž střídmost je ctnost z nouze…

Cože! A bránit vlast? – Marnost! A sloužit přátelům? – Marnost! A co mít ve společnosti nějaké postavení a plnit povinnosti, které ukládá? A co pečovat o výchovu svých dětí?

Jsem ochoten na svou důstojnost zapomenout, ale z vlastní vůle, nikoliv na rozkaz někoho jiného. (…) Oba si tak počínáme, plazíme se jako červi, když nás nechají děůat po našem; ale vztyčíme se, když nám šlápnou na ocas.

Břicho je štědrý dodavatel ducha.

Lež, která nám lichotí, hltáme plnými doušky, a pravdu, která je pro nás trpká, pijeme kapku po kapce.

V životě jsem nepřemýšlel ani předtím, než jsme mluvil, ani přitom, když jsme mluvil, ani potom, když jsem domluvil.

Patří mezi figurky, které přímo volají po posměchu a šňupkách a které Bůh stvořil k nápravě lidí soudících podle vzhledu; jejich zrcadlo by je mělo poučit o tom, že je stejně snadné být důvtipný a vypadat hloupě jako skrývat pod duchaplným vzezřením hlupáka.

Za ztrátu nevinnosti jsme odškodněni ztrátou předsudků.

Z knih si vybírám všechno, co se musí dělat, a všechno, co se nesmí říkat.

V této chvíli jsem možná vaším šaškem; anebo možná jste vy šaškem mým.

Na malého zloděje se naplije, ale velikému zločinci není možno upřít jistou vážnost.

…potomků Abrahámových, kteří byli Otci věřících slíbeni v počtu hvězd… [židé]

V celém království jen jeden člověk kráčí; ostatní dělají taneční figury.

Líc medaile nebyl totiž nehoden jejího rubu.

Lidí je třeba! Nebuď prostřední! [parafrázoval Radek]

Seznam knih

Chrám Matky boží – Victor Hugo

Bylo to podruhé během půhodiny, co se vracel k životu. A proto si netroufal příliš na to spoléhat.

Et omnia in philosophia, omnes in philosopho continentur. Vše je obsaženo ve filosofii a všichni ve filosofovi.

Hombre. Člověk (šp.)

Přátelství? To je být si bratrem a sestrou; dvě duše, které se dotýkají, ale nesplynou, dva prsty na jedné ruce.

A láska? To je jako dvě bytosti, které jsou jedinou bytostí. Muž a žena, kteří splynou v anděla. To je nebe.

Čas hlodá, člověk nahlodává ještě víc. – Čas je slepý, člověk hloupý.

Podle prstu u nohy můžeš změřit obra.

Lomený oblouk (z křižáckých výprav)

Největší výtvory stavitelské jsou mnohem víc díla společenská než díla jedinců. Čas je architektem, lid zedníkem.

Pozn.: na str. 95 Paříž z ptačí perspektivy, popis a vývoj středověkého města. Např. omezení hradbami -> úzké uličky.

Ale poněvadž byl ve věku, kdy se iluze nahrazují opět jen iluzemi… (19 let)

Pastýř krásného stáda, sám ještě krásnější.

O jistých věcech mám jistý názor.

Jak je možo si představit, pokračoval páter Klaudius Frollo, že každý paprsek hvězdy je niť k hlavě některého člověka.

Credo in Deum. Věřím v Boha.

Z jeskyně sevychází jen se šedivými vlasy, ale vstupuje se do ní s vlasy černými.

Erras, amice Claudi! Bloudíš, příteli Klaudie!

Toho zabije ono. (Kniha zabije kostel, jako slovo mluvené to psané – jedna z myšlenek knihy)

Pozn.: Kamenná kniha – lidstvo do 15. století. Papír – lépe zpracovávatelnější -> více „staveb“ -> … -> více myšlenek a názorů, rozmanitejší.

Daidalos – vynalézavost. Orfeus – důvtip.

Pozn.: tak jak se vyvíjela svoboda tisku, tak se dříve vyvíjela (a vyvila) svoboda architektury. Projev myšlenek jen v architektuře -> tolik katedrál a dalších staveb. Pod záminkou, že buduje chrámy Bohu, vyvíjelo se umění ve velkolepých rozměrech.

Kdokoliv se tehdy rodil básníkem, stává se architektem. Pozn.: Do vynálezu knihtisku.

Následují výpisky, nikoliv přesné citace.

Stavitelství indické (kněz), egyptské (kněz), románské (kněz) vyjadřují teokracii, kastu, jednotu, dogma, mýtus, Boha.
Jejich sestry – fénické (kupec), řecké (republika), gotické (měšťan) – svoboda, lid, člověk.

Vše na str. 146.

Stavitelství = hlavní zápisník lidstav do 16. století <- trvanlivé. Rukopis ne. Vše je v něm zaznamanáno <- touha zaznamenat myšlenky.

15. stol. – kniha zabije budovu.

Knihtisk – největší vynález v dějinách; matka revolucí. Pozn.: symbolický had představuje rozum.

Tištěná myšlenka = nepolapitelná, nezničitelná, všudypřítomná -> úpadek architektury -> osvobození ostatních uměleckých odvětví (raffael, Michelangelo atd.). Chrám sv. petra v Říme – poslední původní výtvor a každé století a město má jeho kopii.

Zděšení a závrat sluhy božího nad zářným tlisem Gutenbergovým – kazatelna a rukopis se zalekly slova tištěného. Rozum sesadí z trůny víru.

Tisk zabije církev. Tisk zabije stavitelství (tj. způsob vyjadřování církve).

Konec výpisek, následují citace.

Pater Noster. Otče náš.

Osud je nutnost.

Spira, spera. Dmýchej, doufej.

Velká kniha, velké zlo.

Pozn.: Manu – v indickém bájesloví praotec lidstav, autor zákoníku pro brahmíny.

Jakýsi usmrkanec.

Okenní tabulka, jež oděluje všechny filosofy od pravdy.

Kdo si jednou sedne na medvěda, už se nikdy nebojí.

Vědomí, že jsme správně užili času, je jako správné a chuté koření jídla. Ano, věda mi byla v čím; byla mi sestrou a sestra mi stačila.

V tvář tichému záření věčné pravdy.

Co jsem spatřil, spatřili i jiní, a přeci ta podívaná nebyla pro lidské zraky.

To nebyla obyčejná dívka stvořená z trošky naší země, s nitrem jen chabě ozářeným dlikavým paprskem ženské duše.

Str. 260: Ano, od toho ne byl ve mně člověk, kterého jsem neznal. Zkoušel jsme všechny své léky: klášter, oltár, práci, knihy. Jaké bláznovství! Ach, jak dutě zní věda zní věda, kyž do ní v zoufalství vrazíme hlavou plnou vášně. Víš ty, co jsme od té chvíle viděl mezi sebou a knihou? Tebe, tvůj stín, obraz zářivé vidiny, která jednou přešla prostorem přede mnou.
Ale ten obraz neměl neměl už svou barvu; byl chmurný, skutečný, temný jako řerný kruh, který se zahnízdí v očích toho, kdo se nerozvážně zadíval upřeně do slunce.

Litovat, že nejsi králem, géniem, archandělem, císařem, Bohem, abys jí mohl složit většího otroka k nohám, ve dne v noci ji tisknout k náručí svých snů a svých myšlenek.

Nehladí ji však anděl, ale jako do kleští svírá ďábel.

A třebas se smuteční šay obnosily a vybledly, v duši zůstává černo.

Krásná, že by poblouznila arcibiskupa.

Katedrála byla útočištěm. Na jejím prahu končila veškerá lidská spravedlnost.

Láska, zdroj všech ctností člověka.

Krásná dívka, panenská lilie, tato číše cudnosti a slasti, k níž se sám neodvážil přiblížit rty bez zachvění.

Nepramení vaše dva prsy ve dvě černé lahve, z nichž budu ve dne v noci sát blauské víno.

Paměť je trýznitelkou žárlivých.

To je sprosté řemeslo pro filosofa.

Má-li člověk myšlenku, shledává se s ní ve všem.

Co jim závidět, pane arcijáhne? Sílu, výzbroj, disciplínu? Větší cenu má filosofie a nezávislost v hadrech. Jsem raději muší hlavou než lvím ocasem.

A pak, mám to štěsí, že tráví všechny své dny od rána do večera s geniálním mužem, tj. se sebou samým, což je velmi příjemné.

Vrabčí mozek.

Nepodařený náznak čehosi.

Nedochůdče, které si myslí, že chodí a přemýšlí.

Smrt, přechod z mála v nic.

Bude třeba kleští, abys porodil svůj nápad.

Illiteratus. Nevzdělaný.

Ó, jak je prostopášnost rozkošná po líci, tak je ošklivá a odporná po rubu.

Neburácejte hněvem nad tak nepatrnou věcí, jako jsem já! Veliký blesk Boží nebije do kapusty.

Bohužel nejsem příliš bohatý, to je pravda. Jsem dokonce trochu chudý.

Králové – mají uši jen na nohách.

Takový je život, často nás porazí naši nejlepší přátelé. (Džali, koza Gringoirova, pletal se mu pod nohy).

Co se na mně hanobí, to se na tobě vychvaluje do nebe.

Pro umučení Boží. (Příklad klení.)

Bolest kráčí vždy ruku v ruce s radostí.

Konečně, miluje-li muž ženu, není to jeho vina.

Zachmuřenější než matka sedící mezi prázdnou kolébkou a plnou rakví.

Zdá se, že okusiv astrologie, filosofie, architektury a všech pošetilostí, vrátil se k tragédii, která je ze všech nejpošetilejší.

Skončil také tragicky, oženil se.

Rozpadl se v prach.

Poznámka od R.: Romantismus, jeho vrchol, Hugo, tak dramatické a tragické a plné života…!

Seznam knih

Evžen Oněgin – A. S. Puškin

Pokrmu útěchy, běda, nenachází.

Svůj s lyrou marný spor.

Pověrečná znamení souhlasívají s city v duši.

De iure – uznáno soudem.

De facto – uznáno veřejností.

Chndra – splín.

Likéry vlastní značky Vševěd.

Aby jí nesetřela pel, dychtivost motýlů a včel.

Zvyk vede ke spokojenosti.

A doba jejich zralosti nás na onen svět vyhostí. [o vnucích]

Ve skrytu duše slastný pocit: čas lásky dozrával a procit.

A myslí za ně na odjezd. [o hostech]

Šum krve, tváře, oči planou.

Mělas přece milého…a…trápila ses pro něho?

Ne…víš, já…miluji… – Bůh opatruj Tě, moje dítě.

Můj velectěný čtenáři, milujte jednoduše…sebe.

Slova psaná do vody.

Svět je arénou individualit, které buď disponují, nebo je disponováno jimi. [Machiavelli]

Politik může k dosažení cíle páchat i zločiny, ale nikdy nesmí udělat chybu. [Machiavelli]

Člověk, který chce být za všech okolností dobrý, pohoří zcela mezi ostatními, kteří dobří nejsou. [via Machiavelli]

A možná, že by prožil všední
běh všelidského osudu:
Mládí by prchalo den ke dni,
nadšení zhaslo na nudu.
Život by poznal dokonale,
múzám by po svatbě dal vale,
pantofle navlík na nohy
a šťastně nosil parohy.
Klidně by spal, pil, jedl za tři,
v třiceti žil by pro děti,
pro revma ve čtyřiceti.
A na posteli jaksepatří,
pěkně by umřel ke stáru
uprostřed bab a felčarů.

Jádrem mravnosti je řídit se rozumem; kdo by jednal mravně a dle zákona za všech okolností, aniž by tak jednali druzí, jednal by proti rozumu; toto lze aplikovat jen ve státě, kde je zákon vynutitelný. [Thomas Hobbes]

Tak dívkám plyne voda řečí, zpěněná slastí klevety. Doufají, že jim za tu zpověď nemůže Táňa nevyhovět, že svoje srdce otevře.

A protože jen k průměru míváme sklon a důvěru.

Je šťasten, kdo byl v mládí mladý
a v pravou chvíli dospělý,
kdo pochopil, co hlavu zchladí, že
zato nervy zocelí,
kdo věděl, kde sny mají meze.
A kam se s nóbl lůzou sveze,
v dvaceti měl dost obleků,
v třiceti vhodnou manželku,
dokázal v pětačtyřiceti
vyrovnat dluhy na nulu
a příděl slávy, titulů
i peněz vysluhoval s léty,
ten, komu fáma troubí, tuš:
X. Y. byl skvělý muž!

Ubožák, kdo jde za průvodem pohlavárů,
ačkoliv s nimi nesdílí
názory, vkus a omyly.

Jak dobře zpívá z jiných not!

Buď jak buď, od dnešního dne nemám sil k sebeovládání.

Když se mu hřál za ňadry / had zakuklený do chandry.

A vám že by ten úspěch dal, donjuanovský piedestal?

Je šťastný ten, kdo věděl, proč se odpoutá od karnevalu před půlnocí.

A pravda částo nemilá / víno slok vodou ředila.

Šíleně zamilován. Obyčejně v takovém případě píši elegie, jako jiní špiní… svou postel. Jenže je kamarádské vyvěšovat svá mokrá prostěradla na odiv?

Grandison – ideál dobrého křesťana a dokonalého gentlemana.
Lovelace – typ lehkomyslného světáka a donjuana.

Melmoth – osud jej nutí páchat zločiny i proti jeho vůli.

Přesnost a stručnost, to jsou hlavní přednosti prózy. Próza chce myšlenky a myšlenky.

Francouzština, jasný a přesný jazyk prózy, tj. jazyk myšlenek.

Čím méně miluje muž ženu, tím spíš ji může získat.

Ruské kritiky zarážely obvyklé trofy a figury: sklenice šumí, krb dýchá… ASP – jeho doba – vytváření novodobé ruštiny.

Týdeník Respekt: Rčení: Vědci přesně vědí, co a proč nelze udělat. A pak přijde někdo, kdo to neví, a udělá to.

Seznam knih

Chudí lidé – F. M. Dostojevskij

Včera jsem byl šťasten, velice šťasten, nesmírně šťasten. Alespoň jednou v životě jste mne poslechla, svéhlavičko.
</p>

Do kanceláře jsem šel dnes pyšně a švihácky, ta jasno bylo v mém srdci.

Pokrovskij mi často mi často půjčoval knihy. Ze začátku jsem četla, jen abych neusnula, potom pozorněji, potom s vášní. Objevilo sem i náhle mnoho nového, dosud nepoznaného a neznámého. Do mého srdce se rázem jako silný proud vlily nové myšlenky a nové dojmy. A čím více vzrušení, čím více námahy a práce mě nové dojmy stály, tím milejší mi byly, tím slastněji rozechvívaly mou duši. Vtrhly náhle a prudce do mého srdce a nedávaly mu odpočinout. Celou mou bytostí bouřil podivný zmatek. Ale toto duchovní násilí nemohlo, nemělo dost síly mě docela rozbít. Byla jsem víc než snivá a to mě zachránilo.

Všechno, co přicházelo na mysl, co tryskalo ze srdce, co se dralo na rty – a byli jsme skoro šťastni.

Měli jsme někdy příležitost vyměnit několik slov, často všedních a bezvýznamných, ale já jsem často dávala všem větší význam, větší a zvláštní cenu, domýšlela jsem… Můj život byl naplněn, byla jsem šťastná, klidná a tiše šťastná.

Začalo to nejdříve tím, že „Vy prý, Makare Alexejeviči, tohleto a támhleto.“ Potom říkali: „Makara Alexejeviče se ani neptejte!“ A nakonec je z toho „no ovšem, vždyť je to přece Makar!“

Vždyť co je největší občanská ctnost? Nejdůležitější občanskou ctností je umět vydělávat peníze.

Vždyť vy ani nevíte, co to cizí lidé jsou. Já je znám, má nejdražší, já je znám. Vím, co je to jíst jejich chleba. Zlí jsou, Variňko, tak jsou zlí, že není vaše srdce silné, aby uneslo jejich výtky, výčitky a nevraživé pohledy.

Člověk žije a neví, že má na dosah ruky knížku, kde je celý jeho život jako na dlani.

Každý román je hloupost a pro hlupáky napsaný, proto, aby měli co číst lidé, kteří nemají co na práci.

Vždyť i Shakespeare je hloupost, učiněná hloupost, všecko je psáno jen pro posměch.

Ale já bych umřel hanbou, docela určitě bych umřel.

Smečka různých cizopasníků a ničemných dědků chce vás, mého anděla strážného, uvrhnout do nemoci, chtějí, cizopasníci ohavní.

Příliš si všecko berete k srdci. Proto budete vždycky nešťastný člověk.

V jakých botách půjdu zítra do kanceláře? Takové pomyšlení může přece člověka zničit, úplně zničit.

Bez kabátu a bez bot v třeskutém mraze, já bych to přetrpěl, ale co tomu řeknou lidé?
Vždyť kvůli ostatním lidem chodí člověk v kabátě a jen kvůli nim nosí boty.
V děravých botách je všecko ztraceno.

Často přemýšlím o tom, že umřu, a umřela bych nerada a především bych nerada ležela ve zdejší půdě.

Sám Jeho Jasnost pan generál mně, bezvýznamnému opilci, ráčil stisknout nehodnou ruku.

Vážený pane
Sbohem, Vaše V. D.
Velectěná slečno, Váš nezištný přítel
Vaše nejoddanější a nejpokornější služebnice
Váš ustavičný a věrný přítel
Moje milovaná
Váš věrný, stálý přítel
Milý M. A.
Vaše
Děťátko moje
Váš srdečný přítel
Pane
Ještě jednou sbohem, V.
Pánbůh dej!
Moje milovaná, nejdražší
Váš upřímný přítel
Váš nejvěrnější přítel
Sbohem, sbohem, příteli
Má nejdražší
Zůstávám Vaším věrným přítelem
Můj drahý, Vaše milující
Moje velevážená slečno
Váš nejpokornější sluha
Upřímně Vás milující
Moje předrahá
Vážím si Vás a upřímně Vás miluji
Mé děťátko
Nejlaskavější
Nejmilejší
Pánbůh Vás opatruj
Mé děťátko, nejdražší
Velectěná slečno a milá přítelkyně
Projevuji Vám, má nejdražší, svou úctu a zůstávám Váš věrný
Váš opravdový přítel
Váš důstojný přítel
Můj milý
Má milá, Váš upřímně oddaný
Milý příteli
Vážená slečno
Můj předrahý příteli
Vás věčně milující

Seznam knih

Hráč – F. M. Dostojevskij

Miluji ji? A znovu jsem nedovedl odpovědět, totiž lépe řečeno, opět, už posté, jsem si odpověděl, že ji nenávidím.

Dnes byl směšný, ohavný, absurdní den.

Co je horší, zda ruská lehkomyslnost nebo německý způsob hromadění majetku poctivou prací.

Raději bych žil jako kirgizský kočovník, než abych se klaněl německé modle.

Je tak šlechetný, že se člověk musí bát k němu přiblížit.

Všichni se dřou jako voli a hrabou peníze jako židi.

Stoletá nebo dvěstěletá usilovná práce z pokolení na pokolení, vytrvalost, schopnost, počestnost, charakternost, pevnost, rozšafnost, čáp na střeše? Co chcete víc? Nic vyššího neexistuje, a z tohoto hlediska oni posuzují celý svět a provinilce, tj. takové, kteří se jim ve všem nepodobají, odsuzují. To já prosím chci raději po lusku řádit a obohacovat se z rulety. Nechci být Hoppe & Comp. Až za pět pokolení. Potřebuji peníze pro sebe a nepokládám sám sebe za něco jako nutný doplněk kapitálu.

Dodnes jsem naprosto přesvědčen, že vyhraju. Jakmile začnu hrát za sebe, zaručeně vyhraju.

Jsem před vámi, totiž ve vašich očích, pouhá nula, že můžete ode ne přijmout i peníze. Dar ode mne vás nemůže urazit.

Jsem váš otrok a před otroky se lidé nestydí, otrok nemůže urazit.

Jakápak nač? Peníze jsou přece všechno.

Je-li tu zápas, ten neponižuje, naopak, povznáší.

Totiž, možná že jsme důstojný člověk, ale důstojně se chovat neumím. Dokonce jsou takoví všichni Rusové – a víte proč? Protože Rusové jsou příliš bohatě a mnohostranně nadaní, než aby si rychle našli náležitou formu. Jde tu o formu. My Rusové jsme většinou tak nadaní, že bychom museli být geniální, abychom našli náležitou formu.

Jedině Francouzi mají tak dokonale vypracovanou formu, že je u nich možní vystupovat s neobyčejnou důstojností a být přitom naprosto nedůstojný člověk.

Připouštím dokonce, že nejenom nemám formu, ale ani žádné jiné přednosti. Ani o žádné přednosti nestojím. Ve mně teď všechno zakrnělo.

Před ní ze sebe dobrovolně dělám nulu; neznamená to však, že jsme před lidmi zmoklá slepice.

Člověk bývá rád, když jeho nejlepší přítel je pod ním.

Vaše přítomnost mě omamuje.

Seznam knih

Babička – Božena Němcová

Není více dobré stařenky!

Není na světě člověk ten, aby se zachoval lidem všem.a dávný zvyk.

Ale krev není voda, touha přemohla [musím doplnit]

Drobty patří ohníčku. [o chlebu]

Kdo se nesrovnává s chlebem, nesrovnává se s lidmi.

Když babička nemusela, to do pokoje nešla. Když neměla ani venku ani v domácnosti co šukat, seděla nejraději…

Ale babička nechtěla s tím šlachovitým nástrojem nic mít.

Ona sama chudák stará neměla už spaní, ale vědouc, jak je sladké, přála je jiným.

…že jedí veverky, co by žádný člověk nejedl. Dětem Proškovic bylo to ale lhostejno, jestli Kudrnovic chasa k obědu měla paštiku z bažantů, nebo z vran, jen když přišly za stodolu s nimi si hrát.

Někdy to přece vrtalo tátovi mozkem, že dcera ženichy jen tak ledabyle odbývá.

Co s takovým podivínem! Bůh ví kdo a odkud je; snad ani není to člověk; skoro aby udělal před ním kříž a řekl: Pán Bůh s námi a zlý pryč.

Člověk je jako bezruký, když není co držet, je to už zvyk, abych si něco nesla.

A zcela bez starostí není žádný člověk; jednoho tlačí to, druhého ono, každý nese svůj křížek, jenomže každý pod ním neklesá.

Jeníku, Jeníku, tys bezbožný hoch.

Tak, děvče, tak, to je to pravé, křik a pláč nic nepomáhá.

„To musí být krása v takovém městě,“ aniž by si více přály, děti zajisté myslely: „Kéž jsme již velky, abychom se tam podívat mohly.“

Dost dobře jsem se mnohdy měl u mistra, ale vždy jsem si myslel: „Kýž bych seděl raději u matky a měl kaši s medem, buchtičky s makovou odvárkou a hrách se zelím, všecka ta dobrá jídla bych vám za to dal.

Doroto panno, klekej, nic se mého meče nelekej, skloň jen hlavu hrdinsky, setnu já ti ji mistrovsky.

Nevyvádějte na cestě žádné takové skotáctví, až byste si ublížili. Ve škole neseďte nadarmo, sice toho budete jednou litovat. Každého slušně pozdravte, vozům a koňům se vyhněte. Ty Vilímku, neobjímej kde kterého psa, některý je zlý, kousl by tě. Nelezte k vodě a uhřáté nepíte. Ty Jeníku, nesněz chléb před časem a pak na ostatní nemámi. Nyní jděte s Pánem Bohem.

Kdo v slunci chodí, stíny ho následují, to jinak není.

Neštěstím a bolestí očisťuje se člověk ode všech šlaků, jako zlato ohněm. Bez bolesti není radosti.

Tvářka je mnohdy lhářka.

Ono není žádné zvíře tak dobré, by nebylo zlé.

Každý ji znal, každý ji litoval, a proto smrt ji přál.

Jaká lepší radost, než činit radost jiným.

Ráno vstáváme – budeme-li večer lehat, nevíme.

Seznam knih

Nesmrtelnost – Milan Kundera

To je naše jediná hluboká touha v životě: ať nás všichni považují za velké hříšníky!

Na zemi bylo už asi osmdesát miliard lidí.
Mnoho lidí, málo gest. Gesto nelze považovat za výraz individua.

Tvář je jen číslo exempláře. Nezračí se v ní ani povaha, ani duše, ani to, čemu říkáme „já“.

Bez iluze, že naše tvář vyjadřuje naše „já“, bychom nemohli žít…nakreslit portrét, dát najevo jedinečnost.

[Vylíčení hnusu fast-foodu, str. 27 – 5. kap. 1. dílu]

Nejenom že se lidé už nesnaží být hezcí, když jsou ven mezi jné lidi, ale oni se ani nesnaží nebát oškliví.

To nebyl stroj, co působilo hluk, to bylo „já“ černovlasé dívky; ta dívka, aby se dala slyšet, aby vstoupila do vědomí jiných, připoutala ke své duši hlučný výfuk motoru. Kdyby se teď srazila s autobusem a zůstala v krvi na asfaltu, Agnes by nepocítila ani hrůzu ani zármutek, jen zadostiučinění.

Svět se dostal na pokraj jakési hranice; když ji přestoupí, všechno se může proměnit v šílenství.

Ošidnost nenávisti je v tom, že nás svazuje s protivníkem do těsného objetí.

Hnusil si tlačenici na lodi tak, že dal přednost utopení.

Všude je fotograf. Všude je oko. Všude je objektiv.

Právo kamery bylo povýšeno nad všechna práva, a tím se všechno, úplně všechno změnilo.

Tak dlouho jsem se dívala do zrcadla, až jsme nakonec uvěřila, že to, co vidím, jsem já.

Jenomže pak přijde chvíle, kdy stojíš před zrcadlem a říkáš si: toto jsem já? A proč? A proč jsme se solidarizovala s tímhletím? Co je mi po té tváři? Všechno se začne hroutit.

[str. 42 – chlapec doprovází dívku z kina]

Nemoci usnout a nesmět se pohnout: manželská postel. [str. 46 – vylíčení]

Nosit před sebou štít dětství, to byla její celoživotní lest. [Bettina & Goethe]

Goethe žil v té krátké chvíli dějin, jejíž technická úroveň už dávala životu jistou pohodlnost, ale kdy vzdělaný člověk mohl ještě rozumět všem nástrojů, které používal.

Beethovenovo dílo začíná tam, kde končí Goethův středověk. [nespletl jsem se?] Svět začíná postupně ztrácet svou průhlednost, temní, člověk zrazen se utíká do sebe sama, do svého stesku, snů, do své revolty.

Byl mu nepochybně ze všech nejdražší. Dražší než všichni jiní, kteří mu upřímně řečeno, tak příliš drazí nebyli. Když si jednoho dne uvědomil, že je bude celý život kolem sebe, sevřelo se mu hrdlo úzkostí.

Imagologové vytvířejí systémy ideálů a antiideálů, systémy, které mají krátké trvání a z nichž je každý rychle střídán jiným systémem, ale které ovlivňují naše chování, naše politické názory a estetický vkus, barvu koberců i výběr knih stejně mocně, jako nás kdysi dokázaly ovládat systémy ideologů.

Železniční neštěstí je hrůza pro toho, kdo je ve vlaku anebo tam má syna. Ale ve zprávách znamená smrt přesně totéž co v románech Agathy Christie.

Věčná podmínka tragédie? Existence ideálů, které jsou považovány za cennější než lidský život.

Ve smutečním pochodu, který je glorifikací smrti, je všechno zlo.

Věci pozbudou devadesát procent smyslu a stanou se lehké. V takovém beztížném ovzduší zmizí fanatismus. Válka se stane nemožná.

Dovedeš si představit francouzskou mládež, jak jde nadšeně bojovat za vlast? Válka se už stala v Evropě nemyslitelná. Ne politicky. Antropologicky. Lidé v Evropě nejsou s to válčit.

Člověk není než svůj obraz. Filosofové nám mohou říkat, že platí jen to, co jsme. Ale filosofové ničemu nerozumí. Pokud žijeme s lidmi, nejsme než to, za co nás lidé považují. Ve chvíli, kdy se nezajímáme, jak nás vidí ten, koho milujeme, znamená to, že už ho nemilujeme.
[Viz RUR – Karel Čapek]

Studenti odmítali svět takový, jaký je svět povrchnosti, pohodlí, obchodu, reklamy, blbé masové kultury, svět konvencí, svět otce.

Bez umění mnohoznačnosti není skutečného erotismu a čím silnější mnohoznačnost, tím mocnější vzrušení.

Nosila před sebou ten štít až do svých padesáti let, aby ho pak vyměnila za štít matky a brala sama mladé muže na klín.

Kdo by si nepamatoval ze svého dětství na nádhernou hru na lékaře. Holčička je poslušná, protože ten, kdo ji prohlíží, není zvědavý chlapeček, ale seriózní pán.

Židovské náboženství předpisuje věřícím zákon. Zlo a dobro je objektivní.
„Miluj Boha a čiň, co chceš“ – subjektivní.

Na „Láska nás činí nevinnými“ spočívá originalita evropského práva a jeho teorie viny. [o citech a míra viny]

Homo sentimentalis povýšil cit nad hodnotu. Přeměna citu v hodnotu se udála v Evropě už ve 12. století. [rubadúři; pozn.: Don Quijot]

Pojem evropské lásky má své kořeny v extrakoitální půdě. 20. století, které se vychloubá, že osvobodilo mravy, nebylo s to dát pojmu láska žádný nový obsah [jedno z jeho ztroskotání], takže mladý Evropan, když v duchu vysloví to velké slovo, vrací se tam, kde byl Werther a Lotta.

Rusko je zemí evropské sentimentality. Bylo uchráněno jak racionalismu středověké scholastické filosofie, tak renesance. Novověk založený na karteziánském kritickém myšlení tam přišel se sto nebo dvousetletým zpožděním. Homo sentimentalis tam nenašel protiváhu a stal se svou vlastní hyperbolou, která se běžně označuje slovanská duše.

Ach, Rusové…

Ó, Francie! Jsi zemí formy, tak jako Rusko je zemí citu.

[význam srdce = duše = cítící já]

„Myslím, tedy jsem“ je věta intelektuála, který podceňuje bolest zubů.

Cítím, tedy jsem. Lidí mnoho, myšlenek málo. Když mi někdo šlápne na nohu, bolest cítím jenom já.

Základem „já“ není myšlení, ale utrpení, které je nejzákladnější ze všech citů.
Utrpení je universita egocentrismu.
Hypertrofie duše.
[viz Idiot – FMD]

I když mé tělo ještě nemáš, má duše ti už patří.

Hudba: pumpa na nafukování duše.

Evropské dějiny hudby!

Být smrtelný je nejzákladnější lidská zkušenost. A přitom se člověk podle toho nikdy neuměl chovat.

Silnice nemá smysl v sobě samé; smysl mají jen dva body, které spojuje. Cesta je chvála prostoru.
Předtím, než se cesty ztratily z krajiny, ztratily se z lidské duše.
Svůj život viděl jako silnici: čára od bodu k bodu, z hodnosti k hodnosti. Čas života se mu stal pouhou překážkou.

Příroda je hrůza a nic jiného než hrůza.

Důvod = ratio, reason, raison. [ratio = rozum: např.: něco má důvod -> je to racionální]
Německy důvod = Grund (půda, základ).

V hlubinách každého z nás je vepsán takový důvod, takový Grund, který je stálou příčinou našich činů.

Stráven v ohni vlastního napětí.

Evropan, když vysloví slovo láska, vrací se na křídlech nadšení do prekoitálního smýšlení.

A když se ženy dají do boje, tak se nezastaví.

Seznam knih

Žert – Milan Kundera

Byl jsem vážný, nadšený a přesvědčený na schůzích; šťouravý a popichovačný mezi kamarády; byl jsem cynický a křečovitě duchaplný s Markétou; a když jsem byl sám (a myslil na Markétu), býval jsem bezradný a školácky rozechvělý.

Já, o němž Markéta (dík mému usilovnému vytahování) měla dojem, že jsem již málem znuděn ženami, netroufal jsem si ani oslovit dívky jdoucí po ulici, dívky, jejichž krásné nohy mne bolely v duši.

Dny byly k nepřečkání dlouhé a zbytečné; nemohl jsem číst, nemohl jsem pracovat, chodil jsem třikrát denně do biografu na všechna odpolední i večerní představení, jak jdou za sebou, jen abych nějak ubil čas, jen abych nějak přehlušil houkavý sůví hlas, který nepřetržitě vydávalo moje nitro.

Ale já jsem se nejvíc děsil toho prostého faktu, že jsme se octl mezi těmi, které jsem považoval za své úhlavní nepřátele a že mne k nim přiřadili (definitivně, neodvolatelně, s doživotním cejchem), mí vlastní soudruzi.

Začal jsem chápat, že není síly, která by mohla změnit onen obraz mé osoby, který je uložen kdesi v nejvyšší síni lidských osudů; pochopil jsem, že tento obraz (jakkoliv nepodobný mně) je mnohem skutečnější než já sám; že je nikoli on mým, nýbrž já jeho stínem; že nikoliv jeho je možno vinit, že se mi nepodobá, nýbrž že nepodobností jsme vinen já; a že ta nepodobnost je můj kříž, který musím nést.

Seděla, jako se sedí, když se čeká na operaci nebo na něco, co nás upoutává natolik, že se nerozhlížíme a jsme obráceni zrakem do sebe.

Od onoho večera se ve mně všechno změnilo; byl jsem opět obydlen; nebyl jsem už jen tou žalostnou prázdnotou, v níž se proháněly stesky, výčitky a žaloby; pokoj mého nitra byl náhle uklizen a kdosi v něm žil. Hodiny, které v něm visely, se náhle rozťukaly.

[str. 81 – bratrství, 86 – jing a jang + Prokop! externě, 91 – role]

„Jsme jako komunisté odpovědni za všechno, co se tu děje.“ Bylo mi to k smíchu; řekl jsem mu, že odpovědnost není myslitelná bez svobody.

To všechno se mi proměnilo v neživou kulisu, v namalovanou dekoraci (všechno, co bylo za drátem, byly namalované dekorace).

Totální touhu po ženě, v níž bylo angažováno vše, co ve mně je: tělo i duše, chtíč i něha, stesk a zběsilá vitalita, touha po sprostotě i touha po útěše, touha po okamžiku rozkoše a po věčném držení. Byl jsem cele angažován, cele napjat, cele soustředěn a vzpomínám si dnes na ty chvíle jako na ztracený ráj.

Ztratil jsem teplý družný cit solidarity ke svým druhům; začal jsem si náhle uvědomovat, že náš kolektiv je zřejmě s to uštvat jiného člověka (poslat ho do vyvržení a na smrt) jako snad každý kolektiv lidí.

Nedostal jsem se k černým [nucené práce] proto, že jsme byl statečný, že jsme bojoval, že jsem poslal svou myšlenku utkat se s jinými myšlenkami; byl jsem spíše objektem než subjektem celého svého příběhu a nemám se tedy vůbec čím chlubit (nechci-li považovat za hodnotu trápení, smutek či dokonce marnost).

V té nenávratnosti to bylo. Všechny základní životní situace jsou nenávratné. Aby byl člověk člověkem, musí tou nenávratností projít s plným vědomím. Vypít si ji do dna. Nesmí švindlovat. Nesmí se tvářit, že ji nevidí. Moderní člověk švindluje. Snaží se obejít všechny mezníky a projít zadarmo od života k smrti. Lidový člověk je poctivější. Dozpívá se až na dno každé základní životní situace. Když Vlastička zkrvavěla ručník, který jsem pod ní položil, netušil jsem, že se setkávám s nenávratností.

Lucie, ať už jsme ji miloval jakkoliv, ať je sebevíc jediná, je zcela neodmyslitelná od situace, v níž jsme se potkali a zamilovali se.

[smysl delšího nevypisovaného úseku: život: sled, či smysl?]

Ovládání ženského smýšlení má svá neúchylná pravidla; kdo se rozhodne ženu přemlouvat, vyvracet jí rozumnými argumenty její stanovisko, sotva kam dojde. Daleko moudřejší je vystihnout ženinu základní autostylizaci (základní ideál, zásadu, přesvědčení) a snažit se pak uvést (pomocí sofismat, alegorické demagogie apod.) žádoucí ženino jednání v soulad s touto základní autostylizací v harmonický vztah.

Protože svět Heleniných zásad byl svět založený nikoliv na úvaze (systému názor), nýbrž (jako u většiny lidí) jen na alogických sugescích, nebylo nic prostšího, než pomocí jednoduché demagogie spojit představu „jasného člověka“ právě s jednáním zcela nepuritánským, imorálním, cizoložným a zabránit tak, aby se v příštích hodinách dostalo žádoucí (tj. cizoložné) Helenino chování do neurotizujícího konfliktu s jejími vnitřními ideály.

Muž smí chtít po ženě cokoliv, ale nechce-li jednat jako surovec, musí jí umožnit, aby jednala v souladu se svými nejhlubšími sebeklamy.

Není nic zvláštního v tom, splynou-li spolu dvě cizí těla. A snad i splynutí duší se někdy uděje. Ale tisíckrát vzácnější je, splyne-li tělo se svou vlastní duší a je-li s ní zajedno ve své vášni.

Lidé nemají ve své moci učinit ničím hřích, který se stal. Zbavit hřích jeho platnosti, odčinit jej, vygumovat z času, to je výkon tajemný a nadpřirozený. Jen Bůh, protože dovede tvořit zázraky, protože je svobodný, může smýt hřích, může ho prominout v nic.

[232-233 – další vysvětlení Žertu – všichni proti – zničen život – model lidstva – nikdy neodpustí lidstvu – zášť, nedůvěra – obecná zášť k lidstvu je strašná a hříšná — jako žít v pekle]

Pitomý lyrický věk, kdy druzí jsou pro mě pohyblivá zrcadla sebepoznání.

Že i já už jsme usedlý strejcovský soused. Že už nepomýšlím na žádné cesty, na žádná dobrodružství, beznadějně přivázán ke dvěma třem ulicím, ve kterých žiji.

Zkameněl mi v podobě, v jaké jsem ho naposledy viděl, a já mu teď zuřivě odpíral právo být jiný.

Viděl jsem, jak se nad naším sporem, který jsme cítil jako stále současný a živý, zavírají smiřující vody času. Ale já jsem se zuby nehty bránil, abych přijal návrh na usmíření, který nabízí sám čas; nežiji přece ve věčnosti, jsem zakotven do pouhých třiceti sedmi let svého života a nechci se od nich odpoutávat.

Jak bezmocné je chtít odvolat svůj vlastní žert, když já sám s celým svým životem jsem zahrnut do žertu mnohem všeobsáhlejšího a naprosto neodvolatelného.

Už dnes jsou dějiny jak tenká šňůrka pamatovaného nad oceánem zapomenutého, ale čas kráčí a přijde doba vysokých letopočtů a bude to zlé, protože člověk ztratí ponětí o sobě samém a jeho historie se scvrkne do několika schematických smyslu zbavených zkratek.

Většina lidí se klame dvojí chybnou vírou: věří na věčnou památku (lidí, věcí, činů, národů) a v odčinitelnost (činů, omylů, hříchů, křivd). Ve skutečnosti bude vše zapomenuto a nic nebude odčiněno. Vina byla jinde a byla tak veliká, že její stín padal široko daleko na celý svět nevinných věcí a slov a pustošil je.

Seznam knih

Mistr a Markétka – Michail Bulgakov

Dojem první – nemohu se odtrhnout, čtu přes půlnoc.

A proč jsou moje verše špatné? Ano, měl pravdu, měl pravdu!, bičoval se v duchu nemilosrdně, nevěřím přece ani slovo z toho, co píšu!

Muži, kteří se vyhýbají vínu, hrám a společnosti krásných žen, jsou podezřelí. Takoví lidé bývají často buďto těžce nemocní, nebo tajně nenávidějí ostatní.

„Ale ale!“ zvolal kouzelník. „Copak si opravdu mysleli, že to jsou peníze? Netroufám si připustit, že to udělali schválně.“ Bufetář se sklesle a nejistě poohlédl, jako by ho škrtil límeček, ale neřekl nic. „Že by vás chtěli podfouknout?“ vyptával se znepokojeně mág. „Cožpak se najdou mezi Moskvany podvodníci?“ (…) Vedoucí vtáhl hlavu mezi ramena, aby bylo zřejmé, že je opravdu chudý. „Máte nějaké úspory?“ Mágův zněl účastně, ale přesto podobnou otázku musíme pokládat za netaktní. Šťavin zrozpačitěl. „Dvě stě čtyřicet devět tisíc rublů v pěti spořitelnách,“ vypálil ze sousedního pokoje křaplavý hlas, „a doma pod podlahou deset zlatých desetirublovek.“ (…) „To sice nejsou velké peníze,“ prohodil pohrdlivě Volant k svému hostu, „ale když uvážíme, že je vlastně nepotřebujete… Kdy hodláte umřít?“ „To nikdo neví a nikomu do toho nic není,“ vyštěkl popuzeně bufetář. „Hm, že neví?“ zavřeštěl odporně nakřáplý hlas z pracovny. „Představte si Newtonovu binomickou řadu! Umře za devět měsíců, v únoru příštího roku na 1. fakultní klinice, pokoj č. 4. Příčina smrti – rakovina jater.“

To nestačí, špital znovu Korovjev, „mrkněte vlevo na první housle a kývněte, aby si každý z nich myslel, že zdravíte právě jeho. Jsou tu samá esa.“

To já jsem je všecky sezval. A všimněte si, ani jediný neonemocněl ani neodmítl.

Aloisovi se nedá nic špatného dokázat, absolutně, on toho vůbec v životě moc nedokázal.

[regenschori – ředitel kúru, prosektura – patologie]

Seznam knih

Rudoarmějci – Vladimír Holan

Opilému – moře po kolena.

Srdce bez tajemnství – prázdná kniha.

Jak chroptěl a dlouho nemohl umřít, jako by měl duši napříč, ba navíc: jako by nikdy neměl maminku.

Skutečnost mrtvých není dost -malá-, aby se do ní vešly všecky ty naše dohady.

Nu což, i politujeme, i sníme. [Voják o omylem granátem zabitých úhořích.]

A jako mladý bůh těžkomyslnosti zahleděl se…

Zbledl, ale to bylo vše, neboť nepřál Aischylovým úderům do bubnu tragédie.

Chodil netrpělivě po místnosti a sešíval kouty v kupu touhy po své drahé.

…ať žijí ti, kteří nepotřebují zabíliti Giotta, aby v kostele bylo větší světlo / ti, kteří jdou proti času tím, že vyzařují štědré dobro / ať žijí ti, kterým netřeba býti nadosobními, aby byli člověkem / člověkem, tou dosud vzácnou samozřejmostí ve prostoru zázračné hry /člověkem, kterého noc anglo-amerických klubů nutí zas a zase / skládati životu slib chudoby / v krušných lomech čtvrté pětiletky / v kterých se doluje kámen zvaný stalinit

Seznam knih

Zpověď dítěte svého věku – Alfred de Musset

[celá první kapitola o romantismu jako takovém]

Za válek císařství, zatímco manželé a bratří byli v Německu, znepokojené matky přiváděly na svět vzrušené, bledé, nervosní pokolení.

Tehdy byl v Evropě živ jen jeden jediný člověk. Ostatní tvorové se snažili plnit si plíce vzduchem, který on vydechoval.

Sama smrt byla tehdy tak vznešená ve svém kouřícím purpuru.

Život, který se tenkrát mladým lidem nabízel, skládal se tedy ze tří prvků: Za nimi ležela minulost, navždy zničená a zamykající se ještě na svých troskách, se všemi zkamenělinami ze století absolutismu, před nimi jitřní červánky na nesmírném obzoru, první záblesk budoucnosti, a mezi těmito dvěma světy něco, co se podobalo oceánu, rozdělujícímu starý světadíl od mladé Ameriky, něco neurčitého a rozkolísaného, rozbouřené moře plné vraků, po němž čas od času plula nějaká vzdálená bílá plachetnice nebo loď vydechující těžký oblak páry, zkrátka současné století, které odděluje minulost od budoucnosti, které není tím ani oním a které připomíná obojí zároveň, a kde člověk při žádném kroku neví, kráčí-li po osetém poli nebo po sutinách.

Když lidé hovořili o trůnu a o oltáři, říkali: „To jsou čtyř dřevěná prkna, my jsme je sbíjeli a rozbíjeli.“

Všichni ti gladiátoři s naolejovaným tělem cítili v hloubi duše nesnesitelnou bídu.

Mezi příslušníky dvou svářících se stran nebyl ani jediný, který by cestou domů nepociťoval prázdnotu své existence a ubohost svých rukou.

Přibližně v téže době přišli dva básníci, dva nejskvělejší géniové století po Napoleonovi. (…)
Když Goethe, patriarcha nové literatury zobrazil ve Wertherovi vášeň vedoucí k sebevraždě, vykreslil ve Faustovi nejchmurnější lidskou postavu, jaká kdy představovala zlo a neštěstí.
Byron mu odpověděl výkřikem bolesti, který rozechvěl Řecko, a zavěsil Manfreda nad propast, jako by nicota bylo slovo obludného tajemství, do něhož se zahalil.

Odpusťte mi, vy velcí básníci, (…) proč jste nevyzpívali vůni květů, hlasy přírody, naději a lásku, révu a slunce, modř oblohy a krásu? Řekněte mi ,vznešený Goethe, cožpak už nebyl žádný hlas útěchy v nábožném hukotu vašich starých lesů v Německu? A ty, Byrone, neměl jsi pod svým benátským nebem, svou milovanou? Ach bože, já, který jsem možná poznal zla, která ty jsi nevytrpěl, a přitom věřím v naději, přitom dobrořečím Bohu.

Mrtvolná a nákazou prostoupená literatura, která neměla nic než formu, avšak formu odpornou.

Lidé pochybovali o všem, mladí vše popírali.

Převládal francouzský charakter, veselý a otevřený, ale hlavy se snadno plnily myšlenkami anglickými a německými, avšak srdce, příliš lehkovážná, aby bojovala nebo aby trpěla, padla jako zlomené květy. A tak princip smrti sestoupil z hlavy do útrob. Místo abychom byli nadšeni zlem, bylo v nás jen popření zla.

Hostie sloužila k pečetění dopisů a děti vyplivovaly chléb Páně.

Bohatí: „Pravdivé je jen bohatství, ostatní je sen; užívejme a umírejme.“ S prostředně velkým jměním: „Pravdivé je jen zapomenutí, ostatní je sen; zapomínejme a umírejme.“ Chudí: „Pravdivé je jen neštěstí, ostatní je sen; rouhejme se a umírejme.“

[Citace Montesquieu:] Uvrhnutí laiků do nevědomosti řeckým kněžstvem je podobné vyškrábnutí očí Skythy jejich otrokům: nic neručí je od tlučení másla.

Jakmile však chudý pochopil, že ho kněží klamou, že ho bohatí okrádají, že všichni lidé mají stejná práva, že všechny statky jsou z tohoto světa a že jeho bída je bezbožnost, jakmile si chudý, věřící jen sobě a svým rukám, řekl: „Válku bohatým! A dejte mi také vezdejší blaho, protože jiného blaha není! Dejte mi zemi, protože nebe je prázdné. Mně a všem, protože všichni jsme si rovni!“ – Ó, vznešení mudrci, kteří jste to zavedli až sem, co mu řeknete, bude-li poražen?

„Mně patří země!“ Utiskovaný mu odpovídal: „Mně patří nebe!“ Ale co odpoví teď?

Nemoc tohoto století pramení ze dvou příčin: Lid, který prošel rokem 1793 a 1814, nese v srdci dvě rány. Nic z toho, co bylo, už není; všechno, co bude, ještě není.

Vždycky jsem si myslel, že s věcmi tohoto druhu svou vůlí nic nezmůžeme a že není jiného zločinu kromě lži. [o vyznání či nevyznání lásky]

[Poznnámka Radek: naivita až k zlosti; kde bral peníze]

Například člověk, který žije pravidelným životem, může ztratit milenku bez nebezpečí. Jeho myšlenky a zaměstnání jsou jako neteční vojáci seřazení v bitvě do jediného šiku; střela skosí jednoho z nich, jeho sousedé se semknou a už ho není vidět.

[v krizi po ztrátě milované o radách] Ano, dobře jste to řekl, ale buďte si jist, že nic z toho neudělám.

Příteli, dokonalost není stvořena pro nás, stejně jako nekonečno. Člověk ji nesmí hledat v ničem, musí však milovat, aby byl ctnostný, krásný a šťastný, jak jen člověk může být.

[kap. 5. první části: Desgenais láká na hýření a jiný, realističtější život]

[kap. 5. druhé části: Hrdina mu odpovídá]

Člověk není milován každý večer.

Berte čas tak, jak přichází, vítr tak, jak vane, a ženu takovou, jaká je.

Italky jsou rozpustilé, vyhledávají však široká ramena a měří své milence krejčovským loktem. Angličanky jsou přepjaté a melancholické, ale jsou chladné a strojené.

Němky jsou něžné a sladké, ale nudné a jednotvárné. Francouzsky jsou vtipné, elegantní a rozkošnické, ale lžou jak čerti.

Zatímco jsme spolu hovořili, opřela si nohu dosti vysoko o obložení, takže jí sklouzly šaty a odhalily jí celé lýtko. Zdálo se mi divné, že se vůbec nedává vyrušit, když vidí mé rozpaky, a poodešel jsem, dívaje se jinak; chtěl jsem ji poskytnout čas, aby se upravila, neučinila to však.

Kolik bolesti je v těch křivolakých uličkách, kde všechno dupe, pracuje a potí se, kde tisíce neznámých do sebe vrážejí lokty, ta stoka, v níž jen těla tvoří společnost a duše zůstávají opuštěné a kde jsou jen nevěstky, které po vás v chůzi natahují ruku! „Dej se zkazit, dej se zkazit! Pak už nebudeš trpět!“ Tak volá město na člověka, tak jeto nasáno uhlem na zdech, blátem na dlažbě a prolitou krví na tvářích.

Učednická léta zhýralství se podobají závrati; člověk zprvu pociťuje jakousi hrůzu spojenou s rozkoší, jako na vysoké věži.

V to, co se dá nazvat hýřením za bílého dne, je něco velkého i u člověka nejzkaženějšího.

Je-li však prvním hnutím mysli úžas, druhým je děs a třetím lítost.

Když jsem po prvé viděl nevěstky, slyšel jsem předtím vyprávět o Aspasii, která sedala Alkibiadovi na klíně, když rozmlouvala se Sokratem. Očekával jsem něco prohnaného, drzého, ale veselého, smělého a živého, něco jako šumění šampaňského vína; našel jsem ústa dokořán, strnulý pohled a zkřivené ruce.

Když jsem po prvé viděl lid… Bylo to jednoho strašného rána, na Popeleční středu, na svahu pod Courtille. (…) O něčem podobném jsem nikdy neslyšel. Začínal jsem chápat své století a poznávat, v jaké době žijeme.

Jsi člověk? Střež se znechucení, to je nevyléčitelná nemoc; mrtvý je lepší než ten, kdo žije znechucen životem. (…) Naše řeči ochladly, právě proto, že zatím co jsme spolu rozmlouvali, naše oči vedly mlčenlivý rozhovor.

Vzpomněl jsem si na den, kde jsem hleděl s beznadějí na nesmírnou prázdnotu té krásné oblohy. Při této vzpomínce jsem se zachvěl; jak se to teď všechno zaplnilo! Cítil jsem, jak mi v srdci zaznívá hymnus díků a jak se naše láska vznáší k Bohu.

Které lidské slovo kdy vyjádří sebelehčí pohlazení?

Jsem vaší milenkou, ale vy, bohužel, nejste mým milencem.

Domníval jsem se, že mám v srdci poklad, a zatím z něho vyšla jen hořká žluč, stín snu a neštěstí ženy, kterou jsem zbožňoval.

Tak jako rolník po bouři počítá klasy na zpustošeném poli, začínal jsem se nořit sám do sebe a měřit hloubku zla, které jsem způsobil.

Já, který bych si všude a navzdory všemu, i kdybych se byl dopustil zločinu a těmato rukama prolil krev, byl opakoval, že mé srdce se ničím neprovinilo, se mýlím a že jsem to nebyl já, kdo takto jednal, nýbrž můj osud, můj zlý duch, nějaká bytost, která sídlí ve mně, která se však ve mně nezrodila!

Levou rukou budeš hladit rány, které zasadí tvá pravice. (…) Na meč si tak jako Brutus vyryješ Platónovy povídačky. (…) Doprovodíš na hřbitov pozůstatky svých vášní a na jejich hrobě otrháš listí z neplodné květiny své lítosti.

Naposled hleděl na rodné město v dálce a děkoval Bohu za to, že ze tří lidí, kteří trpěli jeho vinou, zůstává nešťastný jen jeden.

Salvatoribus mundi!

[devótní – přehnaně oddaný, zbožný, ponížený; grisetka (grizetka) – v pařížském prostředí děvče nebo žena, obvykle dělnice či švadlena, žijící jako milenka v domácnosti se studentem nebo umělcem, zpravidla ho živící; derviš – příslušník islámského bratrstva; hekatomby – velké krvavé oběti, pův. z Řecka; alkovna – přístěnek v obytném domě, bez oken; postilión – kočí poštovních vozů; saturnálie – bujná zábava ]

Seznam knih

Zapomenuté světlo – Jakub Deml

Pane, Bohumile M. Ptáčku, život básníak je hotové peklo, poněvadž mu dali dětskou nevinnost a zavětili h ov tajemnství prvopočátečního hříchu. Žádná žena neodpustí, že hend v kolébce nevypíchli mu oči a žádný muž mu nepromine ironii jeho mlčení, když on jeiný klidně spí an lodičce uprosteřd mořské bouře. Musejí ho burcovat, neboť jeho sen je tak krásný, ež se m u enchce bdít, volají na něho, křičí mu do ucha, tahají ho za nohy, třepou mu ramene, mlátí mu do zad pěstmi, bijí ho po obličeji zasraným koštětem, všechno nadarmo: leží jako mrtvý a je mu tak dobře. Kdyby ho hodili do moře, ryba ho vyplivne na bčeh; kdyby jej uvrhli do plamenů, vzletí jako pták a ztratí svá léta. Ale byl tam ejden záhadný člověk (mohl bych jej vymalovat) a ten povídá: Nechte ho mně! A když všichni ustoupili, přiblížil se po špičkách k spícímu a zašeptal mu do ucha, že pro hukot těch vln ani sám sebe nemohl slyšeti: Tvůj sen je lež a já ti ji ukáži! Spáč vytřeští oči, podíval se na záhadnou tvář, smrtelně ubledne, vyskočí na nohy, zaúpí a houp přes palubu!

Seznam knih

Tanec smrti – Orlové – Jakub Deml

Pravá láska činní myšlenku na smrt častou. Stendhal

Kdo miluje, letí. Tomáš Kempenský

Usadil jsme se tentokrát v kraji, kde bylo mnoho umírajících; přesídlil jsem jinam, neb i svými názory byl jsem už jinde.

Seznam knih

Mor – Albert Camus

Ale co je to sto milionů mrtvých. Kdo byl ve válce, ví tak trochu, že co je to mrtvý. A protože mrtvý člověk má váhu, jen když ho někdo viděl mrtvého, sto milionů mrtvol roztroušených v průběhu dějin je jenom chýra ve fatazii. Dokto si vzpomněl na mor v Cařihradu, kde podel prokopia zemřelo za jediný den deset tisíc obětí. Deset tisíc mrtvých, to je pětkrát tolik, kolik se vejde do velkého kina. Tak by se to mělo udělat. Shromáždit lidi, když vycházejí z pěti biografů, zavést je na náměstí ve městě a nechat je hromadně zemřít, aby měl o tom člověk trochu jasnou představu. Tak aspoň by bylo možné dát na tu anonymní hromad také známé tváře. Ale to samozřejěm nelze provést, a potom, kdo zná deset tisíc tváří! Ostatně lidé jako prokopius něuměli počítat, to je známá věc.

Konečně, pokud jde výslovně o milence, kteří jsou nejzajímavější a o nichž má vypravěč snad největší právo mluvit, musíme říci, žeje trápiyl ještě jiné úzkosti, především výčitky svědomí. Tato situace jim totiž dovolovala, aby o svém citovém vzahu uvažovali s jakousi horečnou věcností. A málokdy se stávalo, že by se jim při takových úvahách jejich vlastní chyby nejevily jasně. Nejdřív si začali vyčítat, že si jen s obtížemi mohou přesně představit, co právě dělá a jak se chová nepřítomný. Hluboce litovali, že nevěděli, jak tráví čas; mrzelo je, že se ve své lehkomyslnosti na to nikdy ani neptali a že naoko věřili, že pro milujícícho není zdrojem všech radostí vědět, jak milovaný tráví svůj čas. Pak už byl osnadné zkoumat zpětně svou lásku a odhalovat její nedostatky. V normálních dobách jsme si všichni více či méně uvědomovali, že každá láska může sebe samu překonat, a přesto jsme se docela klidně spokojili s tím, že naše láska zůstala průměrná. Vzpomínka je však náročnější. A tak neštěstí, které přicházelo zvenčí a postihovalo celé město, nám velice důsledně přinášelonejen nespravedlivé utrpení, nadn ímž bychom se byli mohli pohoršovat. Nutilo nás také k tomu, abychom působilitrápení sami sobě, a tím souhlasili s bolestí. To byl jeden ze způsobů, jakým nemoc odvracela pozornost a míchala karty.

Ve chvíli neštěstí si lidé zvykají na holou pravdu, to jest na mlčení.

Mně je jedno, že na tebe čekám, když vím, že přijdeš.

Od té doby, co vím, že tomuto světu už nejsem nic platný a že od chvíle, kdy jsem odmítl zabíjet, jsem se odsoudil k definitivnímu exilu. Dějiny budou dělat ti druzí.

Svět bez lásky je jako mrtvý a vždycky přijde chvíle, kdy je člověk unaven vězením, prací i odvahou, a touží jen po milované tváři a po srdci rozradostněném něhou.

Seznam knih

Zbabělci – Josef Škvorecký

Vzpomněl jsme si na Irenu. Co asi dělá? Ale bylo jasné, co asi dělá. Bylo jisté, co dělá. Zdeněk už dávno do fabriky nechodil, takže to bylo jasné, co dělá.

Mezi klukama a holkama to je jasné. Tam je mluvení asi tolik, co očuchávání u psů. (…) Všechno mluvení a namáhavé vtipkování dělají kluci jen proto, aby nakonec mohli holku líbnout v průjezdě.

A pak Jimmy Lunceford. A chick Webb. A louis Armstrong. A Bob crosby.Potom už všechno bylo po jazzu. Takže to vlastně nebyla jenom muzika. Ale tomu tenhle fotr nerozuměl. Jeho už dávno zkazil fotbal a pivo a dechovka. Byl už nadosmrti beznadějně zkažen.

Povytáhl jsem obočí a pohlédl jsem na Irenu pohledem jako Clark gable. Ten, jak sem i vždycky zdálo, nic jiného nedovedl než nakřivit hubu, ale na všecky ženské mu to stačilo, aspoň ve filmu. vyzkoušel jsem, že ve skutečnosti to obyčejně stačí taky. Aspoň ve většině případů. Tak jsem teda zkřivil hubu na Irenu a pokračoval jsem.

„Abys dokázal, že jsi muž.“ – „To lze dokázat i jinak,“ řekl jsemstupidně a čekal jsem, jak na to bude Irena reagovat. Reagovalana to přesně tak, jak jsem čekal. Byla pitomá. Ale miloval jsem ji. „Tak už dost,“ řekla. Abych pochopil, že pochopila. Ani ji nenapadlo, že nepochopila. Zřejmě na to v mozečku neměla zařízení, aby pochopila. Holky vůbec měly v mozečku zařízení hodně primitivní. Byl bych rád věděl, jestli je na světě aspoň jedna, která by pochopila. nejenom co člověk říká, ale i to, co tím myslí. A že tím myslí něco jiného, než třeba říká. A že to říká kvůli nečemu jinému než kvůli tomu, co říká. Byl bych rád věděl, jestli je na světě aspoň jedna taková holka.

Stejně jsem ji nemiloval. Anebo spíš miloval jsem ji z nedostatku lepšího zboží. V tomhle oboru byl chronický nedostatek lepšího zboží. Tak proto jsem miloval Irenu.

Ach Bože. nebylo by lepší padnout na kolena a dělat pokání? jenže Bůh stejně možná není, tak proč se tak shazovat. To bych nechtěl, takhle se shodit. Zrovna jako jsem se nikdy nedonutil udělat jasnýa zřetelný kříž, když jsem šel kolem kostela, jak nám to vždycky nařizoval velebník. jenom jsem se tak vždycky zaškrábal na čele a pak jsem přejel rychle palcem přes obličej a zaškrábal jsem se zase na prsou. protože on Pámbůh možná přece jen je. Když to ale není jisté. Sakra, kdyby to bylo jisté, pad bych tady na kolena a určitě bych ho obměkčil. Ale to je to, že to není jisté.

je pitomá, ale holky jsou všechny pitomé. Holky tu tayk nejsou kvůli moudrosti a za všechno v životě musí člověk nějak zaplatit. Tak za to blaho být s Irenou se musí taky platit tím, že to s ní člověka někdy otravuje.

Tenkát sem taky bejval tak zelenej a nosil sem an zadnici černej sešitek a dyž sem se do ňáký káči zabouch, tak sem chodil po lese a psal sem si do sešitku milostný dialógy ve všech možnejch kombinacích a na každou větu jsem vymešlel všechyn možný vodpovědi. Potom sem se ty dialógy učil nazpaměť místo latinskejch slovíček a německýho dějepisu, a proto sem asi taky v kvintě prask.

Zkrátka, jak povídám, bejvaly doby, kdy sem byl blbej a nezkušene, no, ale časem taky přišly zkušenosti, a tak v septimě sem už byl docela slušněj donchuán s latentní zásobou konverzačních keců a měl sem svojí podmíněně reflexní mašinu v tak bezvadným stavu, že mě nic neumlčelo.

„Vy jste se taky nepřsvědčil, že se Země točí kolem Slunce, a taky tomu věříte.“ S touhle jezuitskou vytáčkou me trochu přivedla z míry.

Pan doktor Bohadlo měl způsoby turistů a houbařů, kterým působí potěšení vstávat hodně brzo, když by mohli spát bůhví do kolika.

Věděl jsem, že za mnou na zahradě je Evka v bílých plavkách a kousek vedle v okresním domě Irena. Celé město bylo plné holek. A věděl jsem že zítra nebo za pár dní zas přijdu k Mánesovům. A pak bude léto a budem chodit na plovárnu. Pak jsem si vzpomněl na Mici. Život je přece jen dobrý. Kdyby nebylo nic než tohle – a ono nebylo nic – stálo to za to.

Řekl jsem Nazdar, Ireno, a díval jsem se do té její tvářičky a zas jsem si ěnco pomyslil o jejím mozku, ale bylo mně to jedno. „Ireno, ty jsi krásná,“ řekl jsem. – „Jistě? To jsem ráda, že se ti líbím,“ řekla.

Vzal jsem jí její druhou ruku do své a složil jsem jí všechny ty ruce na klín a udělal jsem na ni pohled.

Čert ví, proč jsem se tak namáhal, když byla na tu svou zahrádku tak opatrná. Čert ví. Ale namáhal jsem se dál.

Zasmála se a řekla Ach Bože a podívala e na mě strašně nešťastně, ale v očích měla už ohníčky nevěry, ale pořád dělala, že jako bojuej vnitřní boj a že bymi hrozně ráda pomohla -ale že miluje jiného a to přece potom nejde – a zatím to tak krásně šlo, a zatím takových pádů byl plný svět, co svět, plný Kostelec.

A nevadilo mi, že josu všechyn tak hloupé, ty dívky. měl jsem je všechyn rád. (…) A všechno bylo plné dívek a všechno bylo dobré k životu. (…) A jak si třeba myslí, že jsme z toho nešťastný, protože je to jen holka a tohle je svět mužů a holky jsou v něm jen pro radost a pro blaho.

Co by mě t ostálo, promluvit s nítrochu. Ale já o to nestál a vlastně jsem s ní mluvil, jen když jsem od ní něco chtěl. Zahanbilo mě to. Ale já jsem ji přece měl rád, jenomže teď bylo moc jiných věcí a ty byly zajímavější.

Zůstal jsem s Lucií sám. Lucie si lehla na gauč, jednu nohu nechalaklimbat dolů a druhou položila nahoru. Pocítil jsem touhu říkat j milostý řči, jako vždycky, když jsem byl sám s hezkýma holkama. Třeba to byla drzost, ale žádnáse kvůli tomu nikdy neurazila. Tak jsem začal.
„Lucie,“ řekl jsem.
„Hm?“ řekla.
„Ty si krásná.“
„Ale Bóže!“
„Ty si nejkrásnější zevšech holek v Kostelci.“
„A co Irenka?“
„Ta není proti tobě nic.“
„To by měla slyšet.“
„Ať by to slyšela. Mně by to bylo jedno.“
„Dybys nemluvil.“
„Vážně, Lucie.“
„To ti zrovna věřím.“
„Vážně. Když jsme s etbou, tak mi na Ireně vůbec ezáleží.“
„Tak to jí pěkně miluješ!“
Usmál jsem se záhadně.
„Nebo snad ne?“ řekla Lucie.
„Lucie,“ řek jsem tiše. “Jestli někoho miluju, tak miluju tebe.“
„Máš moc řečí,“ řekla Lucie.
„Nemám,“ řekl jsem. „Lucie, ty jsi skvělá holka.“
„Já žasnu!“ řekla Lucie. „teda nechtěla bych bejt na Ireninym místě.“
„Proč? ty bys něchtěla, abych tě miloval?“
„To třeba zrovna ne, ale mít takhle věrnýho milence, to rači nic,“ řekal Lucie. „Vostatně, ždyťs právě řek, že mě miluješ taky, ne?“
„Miluju, Lucie.“
„A taky tak věrně jako Irenu?“
„Mnohem věrnějc,“ řekl jsem a přised jsem k ní hodně blízko. Položila na mě ruku, jako aby mě mohla odstrčit, kdybych si něco ačal dovolovat.
„Hele,“ řekla,. „Hele!“
Vtom se z předsíně ozval Harýkův hlas.
„Tak dem!“
Trhl jsme sebou legračně, ale když jsem viděl, ež dovnitř nikdo nekouká, tak jsem se zas obrátil k Lucii. Ta taky trošku strnula, ale jak viděla, že nikdo nejde, a jak já jsme sebou legračně trhnul, tak se zasmála a zasvítily jí oči a zdvihla se s gauče, a jak se zdvihla, tak to usvojí rukou s červenýma nehtama jela po mně až přes hlavu a vjela mi do vlasů a trochu mě zaně zatahala.
„ty mizero,L řekla a vstala a šla kedveřím. Uved jsem se taky a šel jsme rychle za ní, jako že omámeně, a ve dveřích jsem jísáhnul na zadničku. Vzala mě zaruku a odstčila mi ji a řekla tiše „No tak!“ a potom se s hrozným zájmem rozběhla k Harýkovi.

Já na to nebyl [lezení po skalách], já byl jenom na Irenu a kvůli ní jsem to všechno dělal, a co jsem pane všechno dělal. Ale já vůbec všechno dělal stejně jen kvůli holkám.

To všechno, co jsem prožil, bylo hezké a šťastné. To, co jsem zrovna žil, ta lítost a zoufalství, v němž jsem vězel, bylo blbé. Ale sotva jsem to prožil, už t obylo krásné. Takové to bylo vždycky.věděl jsem to. Věděl jsem to zatraceně dobře, že člověk nemůže být nikdy šťastný, protože štěstí je skrz naskrz věcí minulosti.

na dlavama nám zářila skvělá, slavnostní jarní obloha a měnse najednou zachtělo mít nějaou naději, něco, pro co žít, a z noci a z hvězd se odněkud zase vynořila ta neznámá holka, co ji teprve potkám a co bde skvělější než všechyn Ireny a Věrky a Lucie, a byla ke mně hodná a sladká a já jsem napjal všechny svalya zvedli jsme s Přemou ten ocelový kanón do sidecaru, až pod ním zapraštěla péra.

Byl jsme šťastný, že s ní jdu, věděl jsem, že jsem blbec. Ale ono bylo možná lepší být takhle blbec než být jinak chytrý. Byl jsem šťastný, že jsem tak blbý.

Pohladila mě po tváři. Bylo to na dobré cestě. „Ale di, hlupáčku,“ řekla. Honem jsme přemýšlel, co bych žvanl dál. Měl jsme ji ž skoro tam, kde jsem ji chtěl mít. Vzal jsmeji za ramena a podíval se jí do očí.

Konec konců vzdělání bylo jen nedůležitá samozřejmost jako třeba železnice a aspirin. A důležité byly holky a muzika. A myšlení an ně. A docela nakonec, koenc konců, nebylo důležité nic. Všechno bylo nic a na nic a k ničemu. Jenom animální starch ze smrti, protože to byla jediná věc, o které se nic nevědělo, držel člověka v tom ničem.

Seznam knih

Pán prstenů – J. R. R. Tolkien

Článek ke knize

Občas si nějaký Rádovan nebo družný Bral vyjeli na den na dva do hostince, ale i to už přestávalo být zvykem.

Dobrou noc, přátelé moji! Spěte v míru! Netrapte se dnes v noci příliš myšlenkou na cestu. Možná že stezky, kterými každý z vás půjde, leží již před vámi určeny, i když je nevidíte. Dobrou noc!

Je těžké si být jist čímkoli, když je kolem tolik divů. Celý svět je jako vyměněný. Elf a trpaslík spolu procházejí po našich starých známých polích, lidé mluví s Paní z Lesa a zůstávají naživu a do války se vrací Meč, který byl zlomen v dávných dobách, ještě než naši praotcové vjeli do Marky! Jak může člověk posoudit, co dělat za takových časů? (…) [odpověď ]Dobro a zlo se od včerejška nezměnily; a nejsou různé pro elfy a trpaslíky a pro lidi. Je úlohou člověka rozlišit je ve Zlatém lese stejně jako doma.

Všemi slovy říkáš jen jedno: jsi žena a tvoje úloha je v domácnosti. Ale až muži se ctí padnou v bitvě, smíš se dát v domě upálit, protože muži už jej potřebovat nebudou. Já jsem ale z Eorlova rodu, a ne služka. Dovedu jezdit a zacházet s mečem a nebojím se bolesti ani smrti.

V té hodině zkoušky mu nejvíce pomohla obstát láska k pánovi, ale hluboko v něm také žil dosud nepřemožený zdravý hobití rozum: v nitru srdce věděl, že není dost velký, aby nesl takové břímě, i kdyby všechny ty vidiny nebyly pouhý zrádný klam. Jedna maličká zahrádka pro svobodného zahradníka byla vším, co potřeboval a co mu příslušelo, ne zahrada rozrostlá v říši; měl používat vlastní ruce, ne rozkazovat rukám jiných.

Necítím nad Glumem žádnou lítost, zaslouží si smrt. – Zaslouží smrt! To asi ano. Spousta těch, co žijí, zaslouží smrt. A někdo umírá a zasluhuje život. Můžeš mu ho dát? Poto mnevynášej příliš horlivé rozsudky smrti ve jménu spravedlnosti , když máš strach o vlastní bezpečnost. Protože ani ti nejmoudřejší nedohlédnou do všech konců.

Seznam knih

Kouzelný vrch – Thomas Mann

Článek ke knize

Tam, kde ironie není klasickým a přímým prostředkem řečnického umění, v každé chvíli srozumitelná zdravému myšlení, stává se ledabylsotí, překážkou cicilizace, nečistým milkováním se zpátečníckým stojatým klidem, zlým duchem, neřestí. Protože v ovzduší, ve kterémžijeme, se této bahenní rostlině náramně daří, smím doufat či se musím obávat, že mi rozumíte!

Seznam knih

Jméno růže – Umberto Eco

Článek ke knize

Toho znám málo. Nelíbí se mi. Muž bez vznětu, samá hlava, žádné srdce. – Hlava ale výtečná. – To je možné, taky ho přivede do pekel.

Před sto či dvěma sty lety přišel mohutný závan obnovy. Našli se takoví , co o tom mluvili a byli kvůli tomu upáleni. Dnes o tom mluví všichni. Nedej na obnovu lidstva, o které mluví kurie a dvory.

Dospěl jsem k závěru, že mě můj otec neměl posílat do světa, který jesložitější než jsem si myslil. Musel jsme se naučit příliš mnoha novým věcem najednou.

Probudil jsem se těsně předtím, než začali zvonit k večeři. Byl jsem celý rozlámaný, neboť spát ve dne je jako tělesný hřích: čím víc ho bylo, tím víc by ho člověk chtěl, a přesto se cítí nešťastný, sytý, a přitom nenasycený.

Spousta lidí si už kladla otázku, zdali se Ježíš kristus smál. Celá ta věc mě moc nezajímá. Podle mě se nesmál, protože byl jakožto Syn boží vševědoucí a věděl tudíž, co my křesťané budeme jednou provádět.

Jak vyprávěl, představoval jsem si, jak se připojuje k bandám tuláků, které jsem poté stále častěji vídal potloukat se Evropou: byli to falešní mniši, šarlatáni, podvodníci, šejdíři, trhani a otrhanci, malomocní a mrzáci, vaganti, potulní zpěváci, klerikové bez domova, falešní hráči karet, kejklíři, zmrzačení žoldnéři, bludní Židé, zlomení uprchlíci ze zajetí nevěřících, šílenci, psanci, zločinci s uřezanýma ušima, sodomité a mezi nimi potulní řemeslníci, tkalci, kotláři, stolaři, brusiči, vyplétači, stolaři, zedníci, taškáři,darebáci, povaleči, holomci, pleticháři, násilníci, vagabundi, pobudové, svatokupečtí kanovníci a kněží askořápkáři a lidé zneužívající důvěry jiných, padělatelé bul a papežských pečetí, prodavači odpustků, falešn ochrnutí, kteří si lehali před dveře kostelů, uprchlí řeholníci, prodavači relikvií, udělovači odpustků, hádači achiromanti, zázrační uzdravovatelé, falešní žebráci a smilníci všeho druhu, lotři, kteří pomocí podfuků a násilí kazili jeptišky a panny, simulátoři vodnatelnosti, padoucnice, hemeroidů, dny a nezhojitelných ran jakožto i trudnomyslnsoti. Byli mezi nimi takoví, co si přikládali obklady na tělo, aby předstítrali nevyléčitelné vředy, jiní nabírali do úst červenou tekutinu, abypředstírali chrlení krve, další taškáři předstírali, že nemohou na nohu, a opírali se bez potřeby o hůl, napodobovali padoucnic, svrab, nádory a otoky a přikládali si náplasti, tinktury ze šafránu, měli železa na rukou, obvazy na hlavě, páchli, ale stejne se vetřeli do kostelů a nečekaně se hroutili an náměstích, pěna jim šla z úst a třeštili oči, z chřípí jim vytékala krev vyrobená z ostružin a z rumělky, jen aby vyloudili jídlo a peníze od bohabojných osob, které dbaly výzev církevních otců k přidělování almužen: Poděl se o chléb svůj s hladovým, poskytni přístřeší tomu ,kdo nemá střechu nad hlavou, navštěvujeme ježíše krista, přijímáme Ježíše Krista, odíváme Ježíše Krista, neboť jako voda čistí oheň, tak almužná nás očišťuje od hříchů. (…) Při Dunaji vidím hodně takových šarlatánů, mají svá jména adělí se do pluků jako démoni: zimomřivci, bahnivci, protomedikové, stydlaví chudáci, márnitnatči,familiáři, pokřižovaní, nezralci, relikviáři, moučnivci, dešáci, šprýmaři, hadači, šejdíři, trhani, všeberové, voraři, zdivenci, vypomahači, třesavci, kousaví psi, písklavci, padavky, slzavci, překupníci, vagabundi.

Jenom mocní vždy zcela jasně vědí, kdo je jejich pravý nepřítel.

Vidíš? Pulehra enim sunt ubera… Neboť krásné jsou prsy, které lehce vystupují a jemně se zaoblují, nepřetékají bezuzdně, ale jsou stlačeny, potlačeny, ne však zatlačeny…. Co zakoušíš při tomto přesladkém vidění?

[upálení] Pak se předklonil, jako by chtěl kýchnout, a zhroutil se na zem, neboťse přepálila pouta. To byl už alemrtvý, protože ještě než těl oshoří, zemře člověk na velký žár, ze kterého pukne srdce, a na kouř, který naplní hruď.

Omne animal triste post coitum. (Každý živočich jepo souloži smutný.)

Řešení jsme velmi blízko, jenže nevím, kterému. – Znamená to, že nemáte na všechny své otázky jednu jedinou odpověď? – Kdybych ji měl, Adsone, vyučoval bych teologii v Paříži. – V Paříži mají vždycky správnou odpověď? – Nikdy. Zato však pěvně věří ve své omyly. – A co vy, vy se nikdy nedopouštíte omylů? – Často. Ale namísto toho, abych koncipoval jen jeden a týž, představuji si jich hodně, takže nejsem otrok žádného.

Vezmeme-li do ruky knihu, nesmíme se ptát, co říká, ale co říci chce. Jednorožec, kterého zobrazují tyto knihy, v sobě skrýv morální, alegorickou či anagogickou pravdu, která je pravdivá asi jako myšlenka, že cudnost je ušlechtilá vlastnost.

ne vždycky má otiskstejný tvar jako těleso, ketrý jej učinilo, ane vždy vzniká tlakem nějakého tělesa. Někdy reprodukuje pouze dojem, který těleso zanechalo vnaší mysli, je otiskem ideje. Idea je znak věcí a obraz je znakem ideje, znakem znaku. Z obrazu však mohu rekonstruovat, ne-li přímo těleso,pak aspoň ideu, kterou o něm chovali jiní.

Avicenna lásku definoval jako nutkavou myšlenku povahy melancholické, která vzniká z neustálého přemýšlení nad podobou, chováním a zvlástností osoby jiného pohlaví.

…ve jménu všech velitelů pluků pekelných, Adramelcha, Alastora a Azazala…

Jeden orientální kalif prý jendou enchal spálit knihovnu proslulého, slavného a pyšného města a řekl, zatímco tisíce knih hořelo, že klidně mohou a také musejí sejít ze světa, protože bu´d opakují to, co řekl korán, a pak jsu zbytečné, nebo té knize drahé nevěřícím protiřečí, a pak jsou škodlivé.

Nyní, bratři moji, jaký hřích pýchy může uvést v pokušnení studujícího mnicha? Ten, ženechápe svoji práci jako péči, ale jako bádání, že se pídí po nějaké zprávě, která lidem ještě nebyla poskytnuta, jako by ta poslední nezazněla ve slovech posledního anděla, který v poslední knize Písma svatého říká…

Máte-li však strach vy, já nemám, a vyslovím to jméno nahlas, aby se vaše útroby svíjely děsem a zuby vám drkotaly, ažsi ukousnete jazyk a mráz se vám vlije do žil, a položí tmavý závoj na oči… je to nečisté zvře, bestia immunda, Antikrist!

Hic sunt leones, Filii de puta (Ku**y syni), Exiit sui seminat (Vyšel rozsévač), Ridens cadit Gaudericus (Smíchy padl Radovan)

[Opisuji to z Bible a jde o to, že by hříšníci po smrti nešli do pekla hned (a stejně tak do nebíčka), ale až po Posledním osudu, a je to reálné! 6. kapitola, 9. odstavec] Když Beránek rozlomil pátou pečeť, spatřil jsem pod oltářem ty, kdo byli zabiti pro slovo Boží a pro svědectví, které vydali. A křičeli velikým hlasem: „Kdy už, Pane svatý a věrný, vykonáš soud a za naši krev potrestáš ty, kdo bydlí na zemi?“ Tu jim všem bylo dáno bílé roucho a bylo jim řečeno, aby měl istrpení ještě krátký čas, dokud jejich počet nedoplní spoluslužebníci a bratří, kteří budou zabíti jako oni.

Můj Mistr byl opravdu důvtipný. Jaké závěry z toho vyvozujete? – Žádné. Jenom premisy.

Antikrist se může zrodit i ze soucitu , z nadměrné lásky k bohu nebo k pravdě, jak ose kacíř rodí ze světce a člověk posedlý z proroka. Obávej se, Adsone, proroků a těch, kdož jsou ochotni zemřít za pravdu, protože obvykle nechají spoustu jiných lidí zemřít s sebou, často před sebou a občas místo sebe. Jorge vykonal ďábelské dílo, protože miloval tak slepě svou pravdu, že se odvážil všeho, jen aby zničil lež.

Jendiná pravda je umět se osvobodit se od chorobné vášně k pravdě.

Nikdy jsem nepochyboval o pravdivosti znaků, Adsone, znaky jsou to jediné, co člověk má, by se vyznal ve světě. Co jsme nepochopil, to byly vztahy mezi znaky. (…) Choval jsme se jako tvrdohlavec a šel jsem za zdáním řádu, zatímco jsem přece měl vědět, že ve světě žádný řád není. – Tím, že jste si představoval řády mylné, jste ale přece jen něco objevil…. – Řekl jsi něco moc hezkého, Adsone, děkuji ti. Řád, který si naše mysl představuje, je jako síť nebo jako žebřík, který se staví proto, aby bylo možno něčeho dosíci. Jakmile však toho bylo dosaženo, je třeba žebřík odhodit, protože se ukáže, že sice posloužil, ale neměl smysl.

Je velice těžké přijmout myšlenku, že ve všehomíru nemůže být řád, protože by to byla urážka svobodné vůle boží a její všemocnosti. Takto nazírána je svoboda boží naším odsouzením, nebo aspoň odsouzením naší pýchy.

Chcte tím říci, že by nemohlo být žádné možné a sdělitelné vědění, kdyby chybělo základní kritériu pravdy, nebo že byste nemohl sdělovat to, co víte, protože by vám to ostatní nedovolili?

Někdejší růže je tu už jen co jméno, jen pouhá jména držíme ve své moci.

Seznam knih